„Ten důl jsme zavřeli ještě před válkou – v roce 1929. Byla světová krize a po surovým železe nebyla poptávka. Ale teď...“

„A kde to vlastně je?“

„V Yukonu, nejbližší větší město je Dawson asi šedesát mil na jihovýchod. Pár mil odtamtud je malý městečko, to bude asi naše základna. Mnohem blíž jsou ale nějaký eskymácký vesnice.“

Šéf se naklonil k telefonu: „Sally, pošlete mi sem Oldbeara s Tuckerem,“ křikl na svou sekretářku. Za chvíli vstoupil do dveří mohutný muž a svým tělem zaplnil téměř celý vchod. Musel měřit přes dva metry a Chris měl pocit, že by mu klidně dvěma prsty přerazil vaz. Měl černé vlnité vlasy pod ramena, černé oči a široký nos. Někde za ním Chris spíš tušil než viděl dalšího muže.Určitě nebyl nějaká třasořitka, ale vedle prvního muže vypadal směšně a asi se tak i cítil.

„Tohle je Alan Oldbear, univerzitní profesor a odborník na kulturu Eskymáků,“ obr lehce kývl hlavou, „najali jsme ho, aby přesvědčil domorodce, aby nám pronajali půdu k těžbě. Neměl by to ale bejt problém. A tohle je Kirk Tucker, předák týmu horníků, který prohlídnou důl a zjistí, jestli se těžba vyplatí.“

Tucker se protlačil kolem Oldbeara a potřásl Chrisovi pravicí.

„Zejtra poletíš s Oldbearem napřed a přesvědčíte Eskymáky. Horníci přijedou za pár dní za váma i s technikou. Oldbear bude pilotovat vrtulník.“

„Studuješ Eskymáky, ale sám vypadáš spíš jako indián,“ oslovil Chris nesměle Alana se kterým se před chvílí dohodli na tykání.

„Můj otec pocházel z kmene Medvědů ze Skalistých hor. Náš kmen ale nikdy nebyl příliš významný.“

To je zvláštní, pomyslel si Chris. Jestli všichni z jeho kmene vypadali jako on, tak prostě museli být významní. Nahlas ale neřekl nic.

Cesta z Edmontnu do Dawsonu trvala pár hodin a Oldbear pilotoval jako profesionál. „Lítal jsem v armádě.“ Víc neřekl.

Po přistání se všichni ubytovali v malém motelu. Chris se už smířil s tím, že Alan málokdy promluví – jen pokud je to bezpodmínečně nutné. Když si Chris u snídaně prohlížel své prospektorské plány, Alan si sednul naproti němu a šel rovnou k věci

„Oblast, která nás zajímá, je na hranici území dvou kmenů – Sobů a Synů Vlka,“ mluvil a přitom ukazoval do Chrisových plánů. „ O Sobech jsem slyšel, jsou umírnění a většina z nich odchází do měst. O Vlcích nevím nic. Náčelníka Sobů dnes navštívíme. Pojedem raději na skútru, bůhví jak by se tvářili na helikoptéru.“

 

Do vesnice dojeli krátce po poledni. Chris byl celkovým dojmem z eskymácké vesnice trochu zklamaný –mohlo tu žít tak 120 lidí, bylo tu pár typických ledových příbytků ale většina Eskymáků nejspíš žila v malých plechových a dřevěných boudách, ve kterých topily naftovými kamny. Dva muži u jedné z nich čistili své lovecké pušky - sice zastaralé, ale v perfektním stavu. Potom je opřely vedle několika harpun. Za jednou chatrčí byl plachtou přikrytrý starý skútr – hned vedle saní pro psí spřežení. Po vesnici volně pobíhali tažní psi.

„Zdá se, že technickým vymoženostem se nebrání,“  ohodnotil Chris technický kontrast.

„Ve vesnici žijí většinou už jen starousedlíci, kteří se živí prodejem kůží a suvenýrů. Mladí odcházejí do měst. Přesvědčit je nebude problém,“ odpověděl Alan.

„Náčelník bude asi támhle,“ ukázal Chris na centrální budovu a vydal se dovnitř.

Náčelníkem byl asi čtyřicetiletý statný muž, malé ale svalnaté postavy s tvrdými rysy ve tváři. Bylo na něm vidět, že mu jejich společnost není moc příjemná a rád by měl už celou věc za sebou. Vyjednávání se vůbec nebránil a k věci zaujal čistě pragmatický postoj. „Nám kov ze země k ničemu není, jestli ho dokážete přeměnit na zbraně a stroje vemte si ho. Rada kmenů vám nebude bránit.“

„Podepište nám prosím tenhle papír. Budeme vám platit za měsíční pronájem a procento z výdělku. Rozhodněte si způsob platby. Můžeme vám dát hotovost nebo třeba sehnat pro vás potraviny, naftu nebo léky,“

Chris hledal očima Alana, protože netušil, co má Eskymákovi nabídnout. Alan byl ale venku, Chris si ani nevšiml, že z místnosti odešel. Náčelník ale předběžnou smlouvu podepsal a žádná zvláštní přání nevznesl. Chris zavřel a radoval se, že všechno jde, jako po másle. Venku za dveřmi skoro vrazil do Alana. Znovu ho vyděsila jeho mohutná postava.

„Kdes byl?“ zeptal se.

„Mluvil jsem se stařešinou. Stařešinou se stává většinou nejzkušenější a nejmoudřejší člen kmene. Je to lékař, lovec a duchovní vůdce v jednom,“ vysvětloval Alan bez vyzvání, když viděl Chrisův nechápavý pohled. „Něco jsem se dozvěděl a měli bysme za ním ještě zajít společně.“

Stařešina nebydlel v žádné z budov, ale v nefalšovaném iglů. Chris čekal nějakého pološíleného senilního dědka, ale u vchodu na ně čekal vzpřímený muž, kterému nemohlo být víc než pětapadesát. Po kolenou vlezl do svého příbytku a Chris s Alanem za ním.

„Mohl byste tady mému příteli zopakovat to, co jste mi říkal o kmeni Synů Vlka?“ zeptal se Alan.

Stařešina se zamračil a odplivl si na výraz pohrdání. „Nejsou žádný kmen. Byli vyloučeni z Rady kmenů před mnoha generacemi.“

„Tak proto jsem o nich ještě nikdy neslyšel,“ přemýšlel nahlas Alan. „Proč byli vyloučeni?“

„Původně kvůli svému totemu. Nikdy žádný kmen neměl ve znaku vlka.“ Eskymák se mračil.

„Vlk tu symbolizuje zkažené zvíře, kterým ostatní pohrdají. Něco jako je pro indiány kojot nebo hyena,“ řekl Alan k Chrisovi.

„Vlk je zbabělá šelma utočící ve smečce a pouze v přesile. Přepadá za zálohy a v nebezpečí utíká. Nikdy žádný kmen neměl totem vlka. Kmen se mění se svým totemem...“

„…a totem se svým kmenem,“ skočil Alan stařešinovi do řeči, „tak to říkali i moji předci.“

„Jaký byl totem tvých otců?“

„Můj kmen byli Medvědi,“ odpověděl Alan s náznakem hrdosti v hlase.

„Neslyšel jsem o tvém kmeni ale medvěd je silný tvor, stejně jako ty,“ ohodnotil stařešina Alanův původ. „Řekl jsem vám vše. Teď odejděte,“ ukončil stařešina náhle jejich rozhovor. Když Chris viděl, že mu Alan naznačuje, aby se již na nic neptal, opustili oba stařešinovo iglů.

„Takže  oni je nenávidí jen kvůli tomu, že si vybrali blbý zvíře?“ ptal se nevěřícně Chris, když opouštěli vesnici.

Alanovi se nahrnula krev do obličeje, a Chris zjistil, že má z rozčileného obra strach, Alan se ale rychle znova zklidnil a odpovídal Chrisovi velmi tiše – což v Chrisovi budilo ještě větší nejistotu, vzhledem k tomu, že Alan obvykle mluvil hlasem, který člověka sám o sobě dokázal povalit do židle.

„A důvody k nenávisti u civilizovaných lidí ti připadaj rozumnější? Ti se zase nenávidí kvůli majetku, náboženství, sporům jejich prapraprapředků nebo kvůli tomu, že fandí různým sportovním týmům.“ Poté se otočil k Chrisovi zády a chvíli se jen tak díval přes holou ledovou pláň k jihu, kde se na obzoru vznášel dým z města. „Kdybys poslouchal pozorně, věděl bys, že z tohoto důvodu to bylo pouze zpočátku. O dnešních důvodech s námi ale stařešina mluvit nechtěl.“ Chris už neřekl ani slovo.

 

Do druhé vesnice se vydali příští den. Nedaleko venice se setkali s trojicí mužů, kteří vypadali, jako by hlídkovali. Ti je s výhružnými pohledy dovedli k náčelníkovi. Tato vesnice byla odlišná. Nikde ani stopa po nějakém zásahu zvenčí. Všichni bydleli v tradičních příbytcích z ledu, nikde nebylo střelné zbraně, pouze několik kostěných harpun. Uprostřed vesnice několik mužů a žen porcovalo uloveného soba. Žádné sáně ani psy nebylo vidět. Vesnice byla také několikrát větší. Muži dovedli Alana a Chrise k centrálnímu iglů. Naznačili jim ať počkají a za chvíli před nimi stálo několik mračících se mužů. „Tohle nebude jen tak,“ zaslechl Chris Alanův šepot.

„Dobrý den. Zastupujeme Severokanadskou ocelářskou a hutnickou společnost a chtěli bychom...,“ začal Chris.

„My víme, co chcete. Chcete nám ukrást kus naší země prodávat ji cizincům Pokud začnete s vykrádáním naší půdy, zničíme vás,“ skočil mu do řeči muž ve středu skupinky Eskymáků. Pravděpodobně považoval rozhovor za skončený, ale Chris se nechtěl vzdát tak snadno.

„Můžeme vám nabídnout spoustu věcí, které vám ulehčí život...“

„Nebude vám vadit, když si s přítelem promluvíme na chvíli o samotě?“ tentokrát to byl Alan, kdo mu skočil do řeči a už ho táhnul pryč od náčelníkova iglů. Chris viděl, že mu opět na chvíli zrudnul obličej.

„Zbláznil ses?“ šeptal na něj. „Copak si myslíš, že tihle touží po nějakých milodarech? Že ti padnou ke kolenům, za pár sklíček a lesklých kamínků? Tihle lidé nejsou žádné degenerované atrakce pro turisty. Kdyby, chtěli, mohli si už dávno koupit střelné zbraně a techniku! Vždyť jen těch pár kůží, co měli na sobě ti uvnitř, jsou určitě cennější než váš skútr. Pokud je nepřesvědčíme, že neublížíme jejich zemi, nic nepořídíme. A jsou schopni nás napadnout, pokud byste začali těžit bez jejich svolení.“

Než stačil cokoli říct, táhnul ho Alan zase zpátky. Náčelník a jeho skupina se také živě bavili během cvhíle, kdy se Alan s Chrisem vzdálili. Když se vrátili, hovor utichl, atmosféra se ale změnila.

„Dobrá,“ začal náčelník s úsměvem ještě dřív, než kdokoliv z nich stačil promluvit. „Můžete začít brát své železo, pokud nebudete obtěžovat nás naši vesnici.“

Chris se zaradoval a podal mu svůj papír s předběžnou smlouvou a zopakoval celou proceduru, jako v minulé vesnici. Po odchodu Alan mlčel.

„Vidíš, asi to s tou jejich hrdostí nebude tak horký?“

„Já nevím. Pochybuju, že bych se v nich tolik spletl. Náčelník se sice usmíval, ale jen pusou, ne očima.“

„Nevšiml sis něčeho divnýho v jeho obličeji? Já nevím přesně co, ale jeho obličej působil divně,“ vzpoměl si Chris.

„Asi vím co myslíš. Zpočátku, když byl rozčilený, pohybovalo se mu chřípí a všem okolo taky. Možná nějaká rodová degenerace – v tak separované skupině, ostatní kmeny s nimi nechtějí nic mít už celé generace.“

Kirk Tucker zaklepal na dveře jejich prozatimního příbytku – narychlo postavené plechové boudy s několika spartánskými lehátky, topením a skládacím stolkem. Potom vstoupil. „Právě jsme odkryli sníh a led z vchodu do starý štoly. Můžem dovnitř.“ Jen málo se jim chtělo odcházet od naftových kamen, ale Chris byl rád, že se tahle studená práce chýlí ke konci.

Štola byla úzká a prudce se svažovala dolů. Denní světlo se jim brzy ztratilo z očí a museli se spoléhat jen na svoje svítilny.

„Mám z toho divnej pocit,“ stěžoval si Kirk, když mu kolem hlavy proletěl vyplašený netopýr.

„Jo, ale ten důl potřebujem a horníci dostanou dobře zaplaceno – za pár dní v týhle díře si všichni užijeme pár tejdnů někde v teple.“ Sestoupili o několik metrů a spatřili starý důlní vozík. Uvnitř byly kusy kamene s rudou a trochu rezavé vody. Šli dál a drželi se starých rezavých kolejí. „Jo, je tady ruda s velkým obsahem železa,“ zkoumal Chris stěnu. Chodba se několikrát rozdvojila, prošli několik slepých uliček – v některých byla těžba ukončená, jiné byly zavalené a bez techniky nebylo možné projít dál. Sledovali dál jednu z větších chodeb až i u ní narazili na chladnou neporušenou skálu před sebou.

„Tady asi práce skončily,“ ukázal Chris na slepý konec chodby. „Podíváme se ještě do tý odbočky vpravo.“ Vrátili se pár desítek metrů zpátky a pak zahnuli do vedlejší chodby. Kolem proletěl další netopýr a Chris byl rád, že ve tmě si nikdo nevšiml jeho leknutí. Pak uviděli konec chodby a další vozík, tentokrát převrácený. Kirk na něj namířil svítilnu.

„Hej, co je to pod tim? Pojdte mi pomoct, sakra!“ Alan přiskočil a bez větších nesnází nadzvedl vozík a převrátil ho na druhou stranu. Všichni uskočili a Kirk vykřikl. Kousek za vozíkem odpočívala vybělená kostra.

„Hej sakra, co se tady stalo? Sem nepošlu svoje lidi dřív, než mi tohle někdo vysvětlí!“ Alan zachoval klid:

„Pochybuju, že je to někdo z horníků. Spíš to byl nějaký domorodec, kterej se schoval ve štole a pak vchod nějak zavalil sníh.“

„Možná máte pravdu, ale chlapům vo tom radši řikat nebudu,“ uklidnil se Kirk.

Chris se ohnul k zemi, pak se narovnal. „To budeme muset někde hlásit, asi v Dawsonu. Tady už nemáme co dělat,“ řekl a všichni se obrátili k východu.

Ráno seděli Alan a Chris ve vrtulníku na cestě do Dawsonu. „Ty vážně věříš tý svý historce o zasypaným Eskymákovi?“

„Ne. Ale nevim, co se stalo. Ostatní horníci by ho tam přece nenechali. Teda jestli to byl horník. A taky nevim, co se mu mohlo stát.“

„Tohle leželo na zemi tam, kde měl rameno,“ řekl Chris a podal Alanovi malej odznáček. Pak si poklepal na náprsní kapsu. „Tyhle odznáčky dává Severokanadská při podpisu pracovní smlouvy. Na tom jeho je ale rok 1912.“ Mlčeli.

„V tomhle kraji žije dneska dost vlků a dřív jich muselo bejt ještě víc.“

„Jo, možná. Ale vlci loví, nezabíjí. Pochybuju, že je hornící ve štole nějak ohrožovali. A k jídlu ho taky neměl.“

„Teď není čas na žerty,“ zarazil ho Alan. Chris si všiml, že poprvé slyší, jak se mu chvěje hlas.

„Vysílačka. Vem to, to bude asi Tucker,“ Alan ukázal na blikající přístroj.

Chris zapnul přístroj ale ve sluchátkách slyšel jen neidentifikovatelný rámus. „Co je? Co to tam je za kravál?“

„Ježišmarja, útočej na nás! Je jich nejmíň padesát!“, ječel Kirk do vysílačky.

„Kdo proboha?“

„Vlci, sakra, vlci! Jdou po všech a všechny zabíjej! Už nás dostali aspoň osm! Jsem ve svý chatě a asi o mně nevědí, protože sem nesvítil! Fred byl taky vevnitř a oni otevřeli dveře! Slyšíš, otevřeli je! Ježišmarja slyšim jak čenichaj kolem mý boudy! Zabednil jsem dveře ale....doprdele von proskočil oknem, doprde...“.

Alanovi stačil jen výraz v Chrisově tváři aby okamžitě obrátil stroj.

V improvizovaném táboře je čekala spoušť. Všude roztahané hadry a pokrývky, mezi nimi pobíhali vlci. A samozřejmě mrtvoly. Venku jich napočítali devět. Tucker a Fred ve svejch boudách. Zbývá ještě jeden, ale toho nikde neviděli.

„Vidíš ty bestie. Krávál z vrtulníku jim vůbec nevadí!“ histericky zařval Chris. Alan jednou rukou udržoval stroj ve vzduchu a druhou třásl Chrisem za rameno, až v sedadle nadskakoval.

„Uklidnisesakrauklidnise!“ Nakonec se Chris skutečně uklidnil. Dovedli už jen němě sledovat, co se dělo pod nimi. Někteří muži nebyli mrtví. Několik jich mělo potrhaný hrudník a břicho. Byli při vědomí a vlci stáli před nimi a dívali se, jak umírají.

„Oni je jen zranili a smějou se jim! Oni je mučí!“ Viděli, jak jeden zraněný po vlcích začal střílet. Alan si vzpomněl na pohotovostní světlice ve vrtulníku. “Šáhni pod mý sedadlo, je tam signální pistole, střílej světlice mezi ně. Chris ji vytáhl, nabil a vystřelil. Nabil, vystřelil, nabil, vystřelil. Po dvanácti výstřelechsvětlice došly. Střelba ale vlky nevyvedla příliš z míry. Pak viděli, jak jeden vlk skáče na dveře a snaží se hubou utevřít dveře do boudy Michaela Gretta. Michael měl zabedněné dveře, okno jeho bouda neměla. Představili si, jak sedí vevnitř a klepe se strachy. Nevěděli ale, jak mu pomoct.

„Musíme přece něco udělat!“

„A nevíš asi co?“ Řvát na sebe nemělo smysl. Vlk se přestal snažit a zavyl. Mužům v helikotptéře naskočila husí kůže. Přiběhli další dva mohutní vlci a rozběhli se proti dveřím. Pak znova. Petřetí je už dveře nezarazily. Vše se seběhlo během několika vteřin.

„Oni ho dostali!“

„Nemohli jsme nic dělat.“

„Podívej, nezabili ho. Někam ho táhnou. Táhnou ho někam úplně pryč! Sleduj je!“ Letěli za nimi. „Víš kam letíme?“ zeptal se Alan.

„Mám divnej pocit, že jo. Doufám, že je to jen zlej sen. Nevšim sis něčeho divnýho v tý jejich vesnici?“

„Jo, neměli psy.“

„Jo a ani sáně, ani skútry. Ještě něco?“

„Jinak nic.“ „Tak já ti něco povim. Neměli ani zbraně. Žádný – ani pušky, ani oštěpy. Jen nože a harpuny. A ta hlídka nebo co to bylo. Byla neozbrojená. Zdá se, že choděj pěšky, lověj rukama a spěj na sněhu. A ostatní je nemaj moc rádi. A víš co říkal ten šaman – kmen se mění se svým totemem.“

„To je nesmysl! Blábol! Zlej sen!“

„Jo, nebo taky ne. Ty se asi doma v posteli neprobuděj. Myslim, že nám nezbejvá nic jinýho, než tomu věřit.“

„Asi nezbejvá. Ale měli bysme udělat něco pro Michaela. Musíme do Dawsonu. Nemyslím, že chtějí Michaela zabít.“

„Snad si nemyslíš, že ti pomůžou poldové!“

„To ne, ale s holejma rukam proti nim nic nezmůžem.“

 

„Podívej se na ty cvoky! Svázali Michaela! Je v bezvědomí, nebo už je po něm!“ „Dobrý je, že jsou všichni u sebe, to se bude hodit..Takže si to zopakujem. Já poletim pár metrů nad zemí a ty na ně budeš lejt benzín. Nakonec mezi ně hodíme ten sud.“ Alan začal první nálet a Chris začel úzkou hadicí kropit Eskymáky.

„Došla mi šťáva!“

„Jo, tak toho nech. Já teď poletim asi doprostřed mezi ně. Tak, shoď tam ten galon…,“ vrtulník klesnul níž, „teď, dělej! Skvělý zvedám to. A teď molotova!“

Vrtulník začal nabírat výšku a Chris připravil zápalnou láhev. „Sežerte si to, hajzlové...“ Uprostřed shromáždění se ozval výbuch a vyšlehl několikametrový plamen. Bestie pod nimi začali zděšeně pobíhat a plameny jim šlehaly z těla. Pak plameny změnili barvu na stříbrnou a začali je sžíhat. Zůstala po nich jen hromádka popela.

„Podívej, támhle ten hajzl zdrhá! Leť k němu, hodim na něj další molotov!“

Alan obrátil stroj. „ty taky parchante!“ I poslední z vlků vzplanul stříbrným ohněm. „Co je s Michaelem?“ vzpomněl si Chris. „Myslim, že ho ani nebudeš chtít vidět,“ řekl Alan a obrátil stroj směrem od vesnice.

„Co mi to tu kecáte za nesmylsy! Rotu horníků pobili nějaký podělaný vlci a vy jste vyvraždili celou vesnici Eskymáků?“

„Myslíme si, že to byly ti samí, šéfe.“

„Kravina! Vždyť za tohle dostanete křeslo!“ Zazvonil telefon.

„Co je Sally?“

„Chce s váma mluvit nějakej Eskymák,“ slyšely ze sluchátka hlas ředitelovy sekretářky.

„Panebože, už je to tady,“ řekl směrem k Chrisovi a Oldbearovi, „pošlete ho sem!“ Hurley zavěsil a setřel si kapesníkem pot z čela. Do místnosti vrazil statný muž, zjevně nečekal na Sallyino dobrozdání ke vstupu do místnosti

„Co si přejete?“ zeptal se generální řiditel Severokanadské ocelářské a hutnické společnosti William Hurley. Chris a Alan se otočili a zmrzl jim úsměv na rtech. Náčelníkovi se opět chvělo chřípí. Během několika vteřin se začal měnit a skočil na na Hurleyho. Ten nestihl ani zakřičet. Chris se bezmocně rozhlédl a vzal do rukou láhev s whiskou ze šéfova stolu. Uskočil doprava a přetáhl vlka lahví přes hlavu. Sklo se roztříštilo, ale vlk to snad ani nezaznamenal. Strašlivě zavrčel a přes stůl skočil Chrisovi po krku. Pak se otočil k Alanovi… a zarazil se.

„Tak pojď. Ukáže se, kdo z nás zvítězí!“ řekl klidně Alan, i když poslední slova už jen vzdálaně připomínala lidskou řeč, když se i Alanova tvář změnila v hlavu horské šelmy. V prostorné kanceláři se rozpoutalo peklo. Mrštný vlk se snažil dostat k hrdlu mnohem silnějšího, ale pomalejšího medvěda. Několikrát se převalili po zemi, Alanovi se podařilo drápy několikrát seknout vlka přes jeho svaly, zdálo se ale, že pro něj nejsou rány ničím horším, než neškodnými škrábanci. Zlé otisky vlčích tesáků přibývali na Alanově tváři. Boj trval několik minut, rány se nadpřirozeně zacelovaly téměř tak rychle, jak vznikaly. Pak se Alanovi podařilo vlka chytit do svých mohutných tlap. Nedzvedl ho a dostal spásný nápas. Soustředil všechny svoje síly a mrštil vlkem do Hurleyova elektrického krbu a svou obří prackou zmáčkl tlačítko na zdi. Krb vzplanul a téměř ve stejném okamžiku také whisky na vlkově těle. Vzápětí ty byly známé modré plameny. Alan se změnil zpět a vytratil se z kanceláře.

Sekce webu:

• Programování
  • C#, ASP.NET
  • PHP
  • Webdesign
  • Software
• Deskové hry
• Všelicos
  • Ekologie
  • Kultura
  • Úřady a papírování
  • Rozčiluje mě
• Matfyz
  • Ročníkový projekt
  • Bakalářská práce
  • Softwarový projekt
• Blog
  •