B. Herbert a K. J. Anderson - Píseční červi Duny - recenze
- Vložil Trupík 5/28/2008 11:29:25 PM
-
Více než dvacet let čekali fanoušci Franka Herberta, až se
jeho výtečný příběh nadobro uzavře. Frank Herbert sám se toho již nedočkal – své
finále příběhu bohužel dokončit nestihl a po letech se k tomu odhodlal jeho syn
spolu s Kevinem J. Andersonem. Napsali spolu již šest knih ze světa Duny, než se
odvážili navázat na Kapitulu. Jejich díla byla fanoušky přijímána rozporuplně –
ale vždy s tím, že pokud dovedou hlavní příběh k úctyhodnému konci, všechny
předchozí šlápnutí vedle jim budou odpuštěny. Z finálního dílu se staly knihy
dvě – Lovci Duny vyšlí u nás před rokem a nyní Píseční červi Duny.
Sedím v křesle a k psaní recenze si pouštím hudbu k filmu
The Children of Dune, k tomu popíjím kávu (ovšem bez koření) a rozmýšlím jak
začít. Zkuste to také, Duna potřebuje atmosféru :o). Kávu si uvařte sami, muziku
si můžete užít bez práce…
Je těžké se do toho pustit, nebude to totiž lehké psaní. Na
tyhle dvě knihy jsem se nesmírně těšil. Lovce Duny jsem zhltnul prakticky
v jednom zátahu nepřerušeného čtení... měl jsem výhrady, ale byla to Duna, přeci jen, fanoušek byl tenkrát ještě shovívavý...
Autoři již dříve předvedli, že nehodlají navázat na
nezaměnitelný autorský styl Franka Herberta a tak jsou jejich knihy zaměřené víc
na akci než na splétání a rozplétání intrik. Na děsivé filozofické úvahy
budoucích despotů můžeme taky zapomenout. Hlavním tématem je válka.
V lovcích autoři představili nové sjednocené Sesterstvo
jako hlavní vojenskou a politickou sílu lidí, naznačili přítomnost mocné frakce
tvarových tanečníků, kteří ale zatím skrytě budují svou pozici, zatímco se
tváří, že slouží Nepříteli.
Pokud jste již Lovce Duny přečetli, další část recenze si můžete zobrazit kliknutím na tento
odkaz. Nerad bych
vám vyzradil samý konec celé detektívky:o).
V samém závěru ukázali i kdo je oním posledním Nepřítelem –
tím, který zahnal Ctěné Matre zpět z Rozptylu do Starého Impéria, kde vzbudily
paniku a staly se symbolem vražedného vzteku. Ctěné Matre byly asimilovány, ale
Nepřítel je dál na postupu do Starého Impéria a Sesterstvo je jedinou frakcí,
která by ho ještě mohla zastavit. Omnius – centrální všemozek myslících strojů –
počítačů, bojových robotů, toužící smést jednou provždy lidskou rasu, zdroj
chaosu a problémů. Po boku Omnia stojí našeptávač Erasmus – asi jediný
z myslících strojů, který není Omniovi přímo podřízen.
Murbelle se podařilo zadusit všechna ohniska odporu proti
novému pořádku a se svým Sesterstvem se snaží všemožně mobilizovat a spojit
lidské síly do boje proti Nepříteli. Mezitím vesmírem dále uniká Nekoráb Ithaca
s Duncanam Idahem, Sheeanou a malou armádou gholů na palubě.
Tak skončili Lovci Duny – kniha, kterou teď zpětně vnímám
jen jako předehru k druhému dílu, protože ač byla nabitá akcí, hlavní zápletka
se příliš neposunula.
První polovina Červů se nese ve velmi podobném duchu, velmi
brzy je patrné jakési odvádění pozornosti – linie příběhů, o kterých čtenář již
dopředu tuší, že hlavní děj nikam neposunou (otravné sabotáže na Ithace, či
pěstování mořských červů). Autoři navíc do děje uvrhli evidentně až příliš mnoho
postav – asi deset různých gholů, které jsou bohužel jen stíny svých původních
předloh z minulých knih. Známá jména, ale
neodpovídající a nepochopitelné chování, rozhovory vyplňují jen narážky na
minulost, kterými se snaží autoři udržet kontinuitu. Jedinou poměrně dobře
zpracovanou postavou je doktor-zrádce Wellington Yueh, paradoxně postava, která
se v původních knihách objevovala jen minimálně. Ostatní gholové jsou jen
prázdné skořápky.
Když člověk dočte knihu do půlky, začne si uvědomovat, že
lidé proti strojům vlastně nemají žádnou šanci. Stroje ničí planetu za planetou
a postupně se posouvají do nitra Starého Impéria. Možná jen Tvaroví tanečníci by
dokázali pořádně zamíchat kartami.
Ale děj běží dál a vše nasvědčuje tomu, že stroje nic
nezastaví. Nakonec i Ithaca je Omniem zajata i se svojí posádkou. A tu dojde
k nepochopitelnému obratu.
Další část nečtete, pokud se teprve chystáte číst Písečné červy Duny. Já vás před tím sice
varuji - rád bych vám ušetřil ono rozčarování a zklamání, ale přesto vám chci dát možnost
výběru, tak tedy, pokud již závěr znáte nebo vám nevadí, že se ho nyní dozvíte,
kliknětě zde.
Za to, co předvedli autoři v závěru, si zaslouží skutečné
opovržení. Princip „deus ex machina“ autoři používají hned několikrát a napínají
tak čtenářovu shovívavost až na samé hranice.
Frank Herbert nechal lidstvo trpět třicet pět století pod
vládou Tyrana a další tisíce let v Rozptylu na jeho Zlaté stezce je měli taktéž
zocelit a připravit na poslední velký boj. Zbavit lidstvo Omnia ale bylo nakonec
překvapivě snadné – Orákulum času (to je ale stupidní název...) se zjeví na
místě činu a odnese Omnia do jiného vesmíru. Jak nápadité. Jen nechápu, proč
k tomu byla potřeba ta Zlatá stezka nebo proč to Orákulum neudělalo už dávno…
Kwisatz Haderach, muž, který měl stát na pokraji onoho
boje, který změní svět – i tady se autoři ničeho nebáli, a do závěrečného
střetnutí poslali Kwisatze Haderachy rovnou
čtyři. Jistota je jistota, řekli si
nejspíš…
Charaktery, se kterými měl Frank Herbert naprosto jistě
nějaké větší dějové záměry, zůstaly úplně stranou – můj oblíbený Miles Teg zemře
potupnou a zbytečnou smrtí, Sheeana se sice konce dočká, ale jakoby tam vlastně
ani nebyla. Tvaroví tanečníci – u nich čtenář také čekal, že do děje nějak
zasáhnou, když jim i samotní noví autoři věnovali tolik prostoru – ne, kdepak,
všichni v jeden okamžik zemřou, deus ex machina je tu podruhé.
Futáři a Psovodi,
pro ty Frank Herbert jistě chystal také významnější roli, ne kdepak. V posledním
dílu na ně vůbec nenarazíte. Čtenář si také nemůže nevšimnout toho, že Ctěné
Matre jsou pro BH a KJA jen vzteklé mrchy postrádající jakoukoliv inteligenci a sebeovládání –
to nějak nezapadá do toho, že slovní boje mezi Vrchní Ctěnou Matre a Lucillou
v Kapitule měly mnohem vyšší úroveň, než libovolný dialog z Písečných Červů nebo
Lovců.
Po dočtení knihy mnou zmítalo zklamání a trochu i
znechucení. Nad tím, jak neuvěřitelně zkriplovat se dá tak velký příběh.
Nepochybuji ani trochu o tom, že hlavní motivace autorů byla namastit si kapsu a
to, že při psaní vycházeli z poznámek FH, to naprosto odmítám. Je jasné, proč
ony údajné poznámky nikomu neukázali.
Podobně jako já na knihu čekalo nejspíš i mnoho dalších –
v posledních dnech často potkávám v metru a autobusech čtenáře, kteří drží
tlusté žluté knihy v rukou – a je mi jich líto, protože vím, že budou také
zklamaní. Tahle kniha se asi nikdy neměla dostat z tiskárny.
Brian Herbert a Kevin J. Anderson budou asi již navždy
autoři druhé kategorie – s drobným talentem popsat akci a boj, ale neschopní
vytvořit postavu s jakoukoliv hloubkou, napsat chytrý dialog nebo napínavou
zápletku.
Knihy původní série jsem četl několikrát, o Písečných červech ale už teď vím, že se k nim nikdy nevrátím.
Jaký podle vás byl závěr série?